František Bílek,hipolog

 

Plemena koní a sport

 

Stručný přehled jezdecké výstroje

Wikipedie 

 

Chody a ježdění

 Wikipedie 

Stručný přehled o zdraví

 Wikipedie 

 Vzpínání koní

Zdroje informací:

Časopis Equito 6/94 - Ing. Michael Duruttya, CSc.

Vzpínání je nežádoucím a současně nepříjemným životním projevem koní. Průměrně vyspělým či méně zdatným a nezkušeným jezdcům přináší takovéto zvíře často neřešitelný problém. K vyloučení, potlačení, případně odstranění této nežádoucí vlohy je nutné přistupovat se znalostí její geneze. Naopak, tzv. "spouštěčem" jsou vlivy prostředí a neodbornost, či nepřipravenost lidského subjektu na takovouto možnost.

Zkušenosti nás opravňují domnívat se, že koně se bez vnějšího popudu nevzpínají. Náhodné, reflexivní odpoutání hrudních končetin od země je motivováno především ve smyslu obranné reakce. Kůň se brání např. před necitlivou rukou jezdce. Vzpínáním se kůň snaží vymanit z kontroly jezdce, odepřít mu poslušnost, nebo se ho dokonce zbavit. V krajním případě se stává takovýto kůň v jezdeckém sportu prakticky nepoužitelný. Proces vzpínání koní hraničí s jejich tendencí převalovat se na hřbet, tj. svalit se na zem.

Výskyt tohoto nežádoucího projevu je častější u příslušníků plemene arabského a anglického plnokrevníka - u jednotlivců s vyšším stupněm senzibility a výraznou pohybovou aktivitou. Touha po vydatném, dynamickém lokomočním projevu, nejlépe bez omezujících prvků - ve volnosti...! - je pro ně charakteristická.

Cest vedoucích k odstranění popisované nectnosti je několik. Jejich volbu podmiňuje stupeň "zkaženosti", či fixovanosti tohoto zlozvyku v tom-kterém případě. Nejběžnějším řešením je již při prvním náznaku vzepnutí se v rámci krokové práce pod sedlem okamžité zrychlení jeho ruchu do klusu, v krajním případě do cvalu. Někteří koně mají tendenci vzpínat se i když je jejich jezdec na zemi a drží je za otěže. Zde by měl jezdec dbát na to, aby koně fixoval klidnou rukou, choval se vyrovnaně, nerozptyloval se jinou činností a pod.

Na počáteční stupeň vzpínání se koně by měl jezdec reagovat posunutím svého těžiště před těžiště zvířete. Je nutné si uvědomit, že stupeň vzepnutí se koně o to větší, kolmější, oč mu jezdec dovolí více zvednout šíji. Šíje koně v procesu vzpínání účinkuje jako balancující tyč artisty na laně. Z tohoto důvodu by měl jezdec zachovat klid a tah otěží směřovat do jedné strany - nikdy však ne zpět, tj. k sobě!

Jakmile jezdec cítí, že jeho situace na hřbetě koně začíná být "horká", měl by co nejrychleji opustit sedlo za současného uvolnění tahu otěží. Další postup při zvládání vzpínajícího se koně závisí od tělesné zdatnosti a obratnosti jezdce. Kůň se po převalení na zem snaží opět postavit na všechny čtyři nohy. V příhodném okamžiku by se měl jezdec - "korektor" pokusit vyšvihnout do sedla zvedajícího se koně. Tato akce vyžaduje časový soulad akce jezdce s pohybem koně. Popsaný způsob terapie vyžaduje od jezdce pružnost, rozhodnost, odvahu a dobrou kondici. Ihned po dosednutí jezdce do sedla je nutné koně dostat do pohybu. Výsledkem mnohých opakování popsaného procesu je, že kůň po opětovném nasednutí jezdce zůstane stát alespoň krátkou chvíli bez pohybu. Tento moment jakési strnulosti se postupně prodlužuje, což naznačuje perspektivu dosáhnutí požadovaného cíle.

K těžším případům vzpínajících se koní je někdy nutné přistupovat razantnějším způsobem. Potom, co se takový kůň převalí na hřbet a zůstává ležet na zemi, pomocník mu přidrží hlavu u země a další mu uštědří několik ran na oblast zadních partií těla. Pozor: jakmile již zvíře stojí, koně netrestáme! Uvedený výchovný moment by pokračování trestání ztratil účinek. Kůň si časem spojí bolest se vzpínáním a my máme vyhráno.

Kosterní soustava koně

 

Spánek koní

 O čem se zdá koním?

Zdroje informací:

Equito 9/1993 - MVDr. Daniela Patschová

Úvodem...

Koně dokáží spát vestoje. Je to mezi laickou veřejností docela známá věc, kterou potvrdí i odborník. Kůň má speciálně uzpůsobené svalstvo, šlachy a vazy končetin a krku, které vytváří tzv. mechanizmus neúnavného stání. Pokud kůň spí vestoje, zatěžuje obě hrudní končetiny, zatím co pánevní končetiny v zatěžování střídá. Odpočívající pánevní končetinu má odlehčenou a opírá se o zem jen předním okrajem kopyta. Je to jakýsi "pohov". Krk má ve vodorovné poloze, oči jsou přivřené. Tato poloha vyžaduje minimální svalovou námahu. Mohlo by se tedy zdát, že ležení není pro koně nevyhnutelné. Opak je však pravdou.

Spánek je pro všechny organizmy mimořádně důležitý, stejně jako například potrava. Je základním požadavkem na existenci živých organizmů, který nás chrání před přetížením a vyčerpáním. Člověk i zvíře vydrží bez potravy déle než bez spánku.

REM spánek:

Spánek savců je složitý stav. Má několik fází. Pro nás nejzajímavější je fáze REM (z anglického "Rapid Eye Movement" - rychlý pohyb očí). V průběhu REM spánku jsou na elektroencefalogramu vlny jako při bdění, přes víčka je pozorovatelný rychlý pohyb očí, ale všechny ostatní pohybové (motorické) funkce jsou ochablé. Tento stav, kdy je mozek aktivní, ale tělo ne, je čas snů.

Starší název pro REM spánek je "paradoxní spánek". V jeho průběhu největší aktivitu vykazuje mozková kůra, tedy ta část mozku, která řídí volní pohyby ve stavu bdění. Proč se tedy nehýbeme, když se nám zdá se o tom, že se pohybujeme?

V mozkovém kmenu spojujícím mozek s míchou se pravděpodobně nachází oblast, která aktivně blokuje pohybové signály vznikající v mozku. Rušení spojení mezi mozkem a výkonnými orgány, v tomto případě příčně pruhovaným svalstvem, způsobuje tělesnou nehybnost. To se netýká okohybných svalů, do kterých nervy přichází přímo z mozku - mimo mozkový kmen. Proto se oční bulvy pohybují i v průběhu REM spánku.

Lidé trpící narkolepsií mívají záchvaty REM spánku, do kterého mohou upadnout kdykoliv přes den i uprostřed činnosti. Záchvaty se nedají předvídat. Narkoleptik se prostě zhroutí v důsledku náhlého uvolnění svalstva těla.

U koní, stejně jako u ostatních savců, je REM spánek přítomný. Ale, a to je podstatné, jenom v poloze, kdy kůň leží. Mechanizmus neúnavného stání během REM spánku není funkční. Kůň, který má možnost odpočívat jen vestoje, trpí nedostatkem REM spánku. Důsledkem toho mohou být poruchy chování, snížení schopnosti soustředit se a učit se. Když má kůň následně možnost si lehnout, jeho spánek z větší části probíhá ve fázi REM. Když však nedostatek REM spánku trvá dlouho, může kůň upadnout do narkoleptického stavu.

U lidí se nedostatek REM spánku projevuje sníženou pozorností, podrážděností, úzkostí nebo i halucinacemi.

Pocit bezpečí:

Koně si lehnou, jen když se cítí v bezpečí. Jejich hlavní obranou ve stavu ohrožení je okamžitý útěk. I to krátké zdržení se při vstávání může stát osudným. Při volném způsobu života při odpočinku někteří členové stáda leží, zatím co starší a dominantnější jedinci zůstávají stát na stáži. Domácí koně si lehnou ve známé stáji a výběhu. Předtím ustájení koně vypuštění na pastvinu si zvykají na otevřený prostor několik týdnů. Na novou stáj si koně zvykají různě dlouhý čas. Závisí to na prostředí ve stáji - klidu, přítomnosti jiných koní, čistoty podestýlky - a na nervové soustavě koně. Když je vše v pořádku, obvykle si kůň v noci lehne již do tří dnů, maximálně do týdně. Je však neobvyklé, že si kůň lehne hned první noc.

Nejčastěji narušujeme spánkový cyklus závodním koním. Ustájení v místě závodů má být co nejméně odlišné od domácího. Kůň zvyklý být v boxu prožije stres, když ho uvážeme. Podlaha pod koněm má být suchá, čistá a rovná s dostatečným, raději větším množstvím podestýlky. Koně z jedné stáje mají stát vedle sebe. Převoz koní v noci před závody je obere o možnost lehnout si a spát REM spánkem. Když je poskytované ustájení vyhovující, je potřeba cestovat den před závody a koně ustájit. V opačném případě je lepší jet na závody v den závodů brzy ráno a nechat koně odpočívat doma. Jezdci, trenéři i pořadatelé závodů by si měli uvědomit, že když má kůň podat očekávaný výkon, musí se mu dopřát klidný, zdravý spánek den před závody. Nervozita, nesoustředění a horší výkony jsou v mnohém důsledkem absence REM spánku.

Jak dlouho potřebuje kůň spát?

Koně, pro které by znamenalo zastižení ve spánku ohrožení, mají lehký a přerušovaný spánek. Celková délka spánku u koní je 5 - 6 hodin denně. Závisí to na délce světelného dne, věku a povahy koně, jeho pracovním využití, režimu dne ve stáji, způsobu krmení a ošetřování. Z toho 2 hodiny by měl kůň trávit v leže v REM spánku přerušovaně na 4 - 5 krát. Vyšší obsah bílkovin v krmivu příznivě ovlivňuje délku spánku. Poníci a osli tráví v leže víc než 5 hodin denně. Drezurní koně po výcvikové hodině, kdy se učili nové cviky, si obvykle lehají a spí. To se dokázalo i u lidí.

Potřeba spánku je nepřímo úměrná věku. Hříbata prospí většinu dne pod dozorem starostlivé matky. Ta zase čím mladší hříbě má, tím méně spí sama. Nejmenší potřebu spánku mají dospělí koně okolo 10 let. V přírodních podmínkách je vedoucí hřebec stáda ten, který si nemůže dovolit odpočívat dlouho, protože by se mohlo stát, že až se probudí, zjistí, že mu jeho klisny odvedl zdatnější, méně ospalý sok.

U domácích koní pouštěných do výběhu zase můžeme pozorovat, že starší jedinci si lehají ojediněle. Obvykle bdí nad svými mladšími druhy vestoje a líhají si až ve stáji. Takto se chovají i koně staří - 20 i více letí, u kterých potřeba spánku stoupá, ale více než svým potřebám se podřizují jakési sociální zodpovědnosti a drží stráž.

O čem se zdá koním?

Těžko říci. Koně nám nedokáží říci, zda a co se jim zdálo. Každopádně, u koní existuje REM spánek, fáze, ve které lidé sní. Během REM spánku můžeme kromě pohybu očí, zrychleného tepu a dechu pozorovat i náznakové pohyby končetin, těla a dokonce i hlasové projevy.

Například na boku ležící a spící parkurový kůň může pohybovat končetinami jako ve cvalu a při překonávání překážek. A co ještě plemenný hřebec! Při pohledu na něj a podle zvuků, které vydává, je nám úplně jasné, že to, co se mu zdá, se jednoznačně týká klisen.

Tak jako jiní savci, i koně potřebují REM spánek a aby ho měli, musí mít příležitost lehnout si. Proto poskytněte svým koním útulnou a pohodlnou stáj a 

"Dobrou noc a pěkné sny".

Koňský slovník

 

Popis těla koně

 

 Jak bude hříbě vypadat v dospělosti?

Zdroj:

Equito rok 1992

Úvodem...

Kosti koně dospívají podle určitého rozvrhu. Když se s ním seznámíte, můžete podle daných mír a proporcí předvídat, jak bude hříbě vypadat v dospělosti. Některé rozměry jsou na stupni zralosti už u porodu - např. třetí prst zakončený kopytem dokonaly osifikují už v děloze. Části pánve rostou do věku 4,5 - 5 let. Každá kost má svůj vlastní rozvrh dozrávání.

Všeobecně řečeno nejdřív dospívají končetiny. Noha dospívá zezdola směrem nahoru. V 6 měsících je zcela dokončen růst po zápěstí (koleno), v 18 měsících pod loketním kloubem. Zbytek se vyvíjí až do věku pěti let. Hloubka těla roste trochu ještě i po dosažení tohoto věku.

V každém věku lze na základě dostupných údajů vyslovit určité předpoklady.

Při narození

60% výšky, 47% délky v dospělosti

Rozměr, která se nejvíce přibližuje stupni v dospělosti, je míra od zápěstí (kolene) k zemi. Při narození dosahuje více než 81% očekávané délky. Hrubý odhad maximální velikosti tedy lze udělat hned po narození hříběte porovnáním tohoto rozměru s příslušným rozměrem jeho matky.

Přirozeně genetické i vnější faktory způsobují rozdíly, ale z hlediska průměru u jednotlivých plemen si lze udělat přibližný výpočet výšky koně v dospělosti hned jak se narodí. U koní quarter se délka od zápěstí (kolene) k zemi při narození rovná 24% kohoutkové výšky v dospělosti. U arabských koní se rovná 25 procentům.

U většiny koní platí přibližně stejné poměry. Takže když je u hříběte vzdálenost od středu zápěstí (kolene) k zemi 16 palců (1 palec = 2,54 cm), v dospělosti budeme mít kohoutkovou výšku asi 16 x 4 = 64 palců.

Co ještě můžeme říct o novorozeném hříbátku? Má už přibližně 60% své výšky očekávané v dospělosti a bezmála právě tolik procent délky hlavy. Když se hlava zdá v porovnání s výškou příliš dlouhá, už to tak pravděpodobně zůstane.

Samozřejmě se hříbě zdá nohaté. Má jen 47% budoucí délky těla a asi tolik i hloubky. Jelikož délka a hloubka jsou v této chvíli zhruba ve vyváženém poměru, když tělo vypadá v porovnání s hloubkou dlouhé, též se to pravděpodobně nezmění.

Délka krku se vyvíjí přibližně takovou mírou jako délka a hloubka těla, ale opožďuje se za délkou hlavy. Když je v této fázi krk v porovnání s hlavou krátký, není potřeba se zneklidňovat, má pro růst víc prostoru než hlava. Když se jeví krátký v porovnání s tělem, už se to asi nezmění.

V 6 měsících

82% výšky, 78% délky v dospělosti

Délka od zápěstí (kolena) k zemi je už konečná a od paty (hlezna) k zemi zaostává jen málo, takže nyní už lze dělat přesnější předpověď o maximální výšce - a to porovnáním této výšky u hříběte s příslušným rozměrem dospělých koní.

Délce od loketního kloubu k zemi už chybí asi jen 10% do konečné očekávané míry. Výška v kohoutku a délka hlavy představují přibližně 82% míry v dospělosti. Délka dohnala výšku asi o 4%. Krk dosahuje asi 75% konečné délky. Není třeba se pozastavovat nad tím, že ve srovnání s jinými proporcemi působí jako krátký. Poměr kosti záprstí (holeně) už dosahuje asi 80% velikosti v dospělosti a šířka kostí by měla být v souladu s celkovou výškou. Ale nezoufejte, když 6-měsíční kůň působí dojmem příliš lehkých kostí. Kost záprstí (holeně) už svojí konečné délky dosáhla.

Ve 12 měsících

89% výšky, 89% délky v dospělosti

Výška v kohoutku dosahuje 89% dospělého rozměru. Délka těla je po etapě dalšího rychlého růstu zhruba na stejné úrovni vyspělosti jako výška. Když je tomto vývojovém stádiu výška v proporci s délkou hřbetu, už se to nezmění. Hlava už dosáhla 89% rozměru v dospělosti. Krk dosáhnutím 81% konečného stavu stále zaostává. Zatím se může jevit v porovnání s ostatními částmi těla krátký.

Výška od loketního kloubu k zemi nyní dosahuje 93% konečného rozměru. Ale záprstí (holeň) při dosáhnutí 87% konečného průměru má ještě stále možnost zmohutnět.

Ve 18 měsících

95% výšky, 95% délky v dospělosti

Do konečné výšky chybí necelých 5% a ve stejném poměru se prodlužuje hlava i tělo. Hloubka hrudníku se rychle vyrovnává ostatním rozměrům. Pokud kůň vzhledem k výšce a délce působí úzkým dojmem, je možné, že takový už zůstane. Krk délkou ještě zaostává, ale rozdíl se pomalu srovnává.

Výška nohy od loketního kloubu k zemi už dosáhla maxima. Když nohy v porovnání s hloubkou nebo délkou těla vypadají krátké, už takové i zůstanou. Ale pokud se zdá průměr záprstí (holeně) malý, pořád je naděje na zlepšení, protože do ukončení vývinu ještě chybí asi 5%.

Ve 2 letech

97% výšky, 97% délky v dospělosti

Výška, délka, hloubka a hlava jsou již souměrné, do ukončení růstu chybí asi 3%. Krk délkou dohnal ostatní části a jestli se nyní jeví krátký, už takový i zůstane. Zaostává šířka hrudníku, ale neznepokojujte se, když při pohledu zepředu vypadá úzká, její vývin dosáhl pouze 88%. Průměr záprstí (holeně) se ještě pořád může zlepšit o procento nebo dvě.

Ve 3 letech

98 - 99% výšky i délky v dospělosti

Hlava i krk mají konečnou podobu. Výška v kohoutku i délka těla jsou již souměrné, ale ještě je možnost jednoho až dvou procent růstu. Stejnou měrou se může zlepšit i průměr záprstí (holeně). Šířka hrudníku dosáhla 92% a bude se vyvíjet až do 5. roku.

Z hlediska stavby dosáhla kostra definitivní podobu. Když se vám nyní její proporce nepozdávají, 

můžete doufat již jen v korekci svalstvem a tukem.

Valach 

Zdroj:

Equito 5/1993

Úvodem...

Možná právě nyní někdo z Vás uvažuje o koupi koně, ať už pro sport, nebo jen pro radost. Rozhodujete se, zda klisnu, nebo hřebce? Pokud neuvažujete o využití koně do chovu, kupte si valacha! Bude pro Vás příjemným společníkem.

Na první pohled se zdá život valacha celkem jednoduchý. Je spolehlivým partnerem na vyjížďkách, přátelským dobrákem i závodníkem triumfujícím na kolbištích. Jednotvárnost jeho povahy je však jen zdánlivá. I valach může celý den strávit pokusy blíže se seznámit s vedle stojící klisnou, nebo vyvádět na vodítku neplechy jako hřebec, kterého vedou k připouštění. I valach občas ukáže, že má jiskru, nebo dokonce oheň v těle!

Co přesně kastrace způsobí? Zbaví hřebce, kterému odstraní pohlavní žlázy, jen sexuálních projevů, nebo též oslabí jeho osobnost? Dají se tímto jednoduchým chirurgickým zákrokem navodit nové motivace a chování? Podívejme se na tuto problematiku zblízka...

Z historie kastrování

V našich představách sedí starověcí bojovníci na ohnivých hřebcích. Vědci však zjistili, že vojáci v dobách dávno minulých upřednostňovali valachy.

Koně se kastrují více než 2000 let. Už první Maďaři, stejně jako ostatní euroasijské národy pastevců, jezdily na valaších a hřebce s klisnami nechávali pouze pro chov. Zjistili totiž, že valaši jsou všeobecně méně temperamentní než klisny, močí méně často a jsou méně hluční než hřebci.

Používání valachů se rozšířilo i přes Atlantický oceán. Většina indiánů v Severní Americe upřednostňovala valachy. Bojovníci kmene Komančů velice neradi používali klisny, a to hlavně v bitvách. Kastrovali většinu svých hřebců ve vědu dvou let a pro chov ponechávali jen malý počet vybraných hřebců. Některé kmeny věřily, že kastrace udělá koně ovladatelnějšího a rychlejšího. Kastrování bylo záležitostí specialistů, kteří přicházeli jednou ročně a najednou vykastrovali většinu koní kmene. Například podle zvyků gaučů se na hřebcích vůbec nejezdilo.

V Mongolsku bývala v minulosti kastrace koní součástí náboženského rituálu, který se konal vždy v květnu. Po kastraci koní se dospělí muži zúčastnili zvláštního obřadu na oslavu této příležitosti, po které snědli kuchyňsky upravená varlata, protože se věřilo, že přináší štěstí a sílu.

Ojedinělou výjimkou ze všeobecné obliby vylachů byli koňaři ze Středního východu, kterým islám tuto operaci zakazoval. Beduíni považovali kastraci za nemyslitelnou a brutální. Tento muslimský názor se rozšířil spolu s jejich vírou do severní Afriky a části Španělska.

Je však pravda, že kastrace v těchto dobách byla ve srovnání s moderními způsoby velice krutá. Bez dostatečných chirurgických nástrojů a znecitlivění to nebyla jednoduchá operace.

Bez ohledu na to, jakým způsobem se kastrace prováděla, považovali ji už v minulosti za velice užitečnou. Bezohledné používání kastrování, jaké zavedli Španělé v 19. století, bylo však přínosem. Obvykle kastrovali všechny osly, kteří se nehodili pro chov. Nedůvěra přivedla španělské chovatel koní však ještě o kousek dál. Kastrovali všechny hřebce určené na export, aby zabránili ostatním chovatelům zužitkovat výsledky jejich chovatelské práce.

Má valach pohlavní projevy?

Samozřejmě, kastrací se odstraní největší zdroj samčích pohlavních hormonů, ale zákrok nemusí nevyhnutelně odstranit samčí chování.

Studie Kalifornské univerzity v Davise potvrdily, že 20-30% koní kastrovaných ve věku vyšším než 2 roky se nadále projevovalo samčím chováním v přítomnosti kobyl a agresivitou vůči jiným koním. Kolem 5% kastrátů projevovalo agresivitu i k lidem. Tito koně mají přitom stejnou hladinu hormonu testosteronu v krvi jako většina krotkých valachů takže lze předpokládat, že někteří koně jsou citlivější na působení hormonů, než jiní. Též se prokázalo, že je rozdíl v chování valachů kastrovaných před pubertou a po ní.

Do jaké míry zůstanou valachovi samčí projevy, to záleží na několika fyzických a psychologických faktorech. Fyziologické procesy, formující hřebce, začínají v prenatálním odbdobí (před narozením). I když se pohlavní orgány vyvíjejí už v brzkém embryonálním stádiu, u savců zůstává mozek "samičím" až těsně do narození jedince. V této době se u samčích jedinců uvolňuje testosteron z varlat a navozuje přeměnu nervových center v mozku na samčí. Ty později ovládají partnerské chování se jedince v dospělosti. V pubertálním věku (asi 18 měsíců) varlata zvyšují produkci testosteronu, který nerová centra aktivizuje. Takto, ač kastrace po pubertě eliminuje produkci pohlavního hormonu, může kastrovanému koni zůstat zájem o páření ještě nějakou dobu. Zvlášť výrazné je to u starších hřebců, používaných před kastrací k plemenitbě. Ti jsou méně závislí na hormonálních pohlavních stimulech, takže se u nich může zachovat chuť k páření po dobu delší než 1 až 1,5 roku po kastraci.

Nadledvinkové žlázy též produkují malé množství testosteronu, který může ovlivnit chování valacha. Množství hormonu je sice minimální, ale u některých valachů postačující na vyvolání samčího pohlavního chování.

Mimochodem domněnka že neúplná kastrace ponechá valachovi rysy hřebce, je mylná. Ponechání nadvarlete (orgán, kde se shromažďují spermie), nemá žádný vliv na pozdější pohlavní projevy. Nadvarle neprodukuje pohlavní hormony, a proto nemůže, i když neporušený, vyvolat hřebčí chování se.

Jsou valaši slabší a méně energičtí než hřebci?

Ano i ne. Testosteron má také anabolický účinek zasahující do metabolismu a vývoje sekundárních pohlavních znaků, jako jsou rozvoj svalstva a kostry. Valaši se sníženou hladinou testosteronu jsou ve většině případů bez masivního svalstva, charakterizujícího hřebce, což však neznamená, že jsou ve skutečnosti méně osvalení. Kastráti mají více tukových zásob v mezisvalových porostorech, což jim dodává kulatější vzhled. Ale tuk není na úkor svalové hmoty.

Kastrace může mít příznivý vliv na růst, zvlášť když se vykoný před pubertou. Výlev testosteronu v pubertě totiž způsobí uzavření epifyzeálních plotýnek na koncíh dlouhých kostí, čímž se znemožní jejich další růst do délky. Bez testosteronu zastavujícího další růst, může valach pokračovat v růstě i ve věku po pubertě. Jednoduše řečeno, delší puberta, delší období růstu a vývoje.

Pokud jde o aktivnost, valaši jsou na tom hůře a mohou se zdát líní v porovnání s hřebci. Stupeň jejich enertičnosti se však dá považovat za vyhovující pro normální práci. Naopak mnozí hřebci se svou samší bravurností a předváděním se před klisnami jsou až příliš aktivní.

Jak kastrace ovlivní vztah valacha ke klisnám?

Valaší s klisnami vytvářejí platonická přátelství a často se pasou bok po boku. Ale valaši můžou být v nevýhodě, když se dělí o pastvinu s klisnami, protože nedostatek testosteronu snižuje tvorbu feromonů - chemických látek zprostředkujících komunikaci s ostatními zvířaty. Tím je valach bez prostředků této neverbální komunikace. Stejně tak i nedostatečně vyvinuté čichové detektory omezují možnost získávání signálů od klisen. Proto klisna se svými samičími hormony bude ve stádě dominantnější než nepohlavní - neutrální valach. Samozřejmě, chování je individuální a někteří valaši můžou být agresivnější a ohnivější než jiní.

Ovlivní kastracce výkonnost?

Anglický plnokrevník Creme Fraiche se stal slavným tím, že roku 1985 vyhrál Belmont Stakes. Neobvyklé na jeho vítězství bylo hlavně to, že byl prvním valachem, který vyhrál 118. ročník tohoto klasického dostihu. Dlouhé roky nepovolovali kastrátům zúčastňovat se klasických dostihů, protože je to půda pro ověření a vyzkoušení si především chovné hodnoty. (V Evropě jsou klasické dostihy uzavřeny stále).

Valach může mít i jiný nepřímo kladný vliv na výkonnost. Hřebci vystavení velké námaze si mohou poranit varlata (časté u klusáků) anebo trpí bolestivýma křečema zvedačů nadvarlat, což se stává ve vytrvalostních dostizích. U valachů tyto problémy odpadají.

Jsou valaši šťastnější?

Vžit se do duše koně je nemožné. Kastrace přináší valachovi určité výhody, které hřebci nepoznají.

Všeobecně valaši vedou sociálnější život a zažijí méně stresů než hřebci. Můžou být drženi spolu s klisnami bez obav z bitek a bojů. Průměrný valach má rád společnost a nemá nectnosti při ošetřování, je méně vzrušivý než hřebec, který se obvykle drží odděleně od ostatních koní. Pomalejší metabolismus mu umožňuje mít menší spotřebu krmiva a více odpočívat.

Změna hladin hormonů v krvi valacha ovlivní jeho reaktivitu na okolí a dovoluje mu být otevřenějším a vnímavějším k okolí.

Lidský faktor je též v životě koně důležitý. Zatím co k hřebci přistupujeme s respektem a s předpokladem, že může cokoli vyvést, valachovi můžeme důvěřovat mnohem víc. S valachy si více rozumíme, trávíme s nimi chvíle volna a oddechu.

Když potřebujeme valacha přemístit, není komplikované najít mu nový domov. Naproti tomu přemísťování hřebce je těžší a manipulovat s ním mohou jen zkušené osoby.

Naneštěstí může kastrace někdy nepříznivě ovlivnit délku života koně. Kůň, který trpí vážným zraněním nebo nemocí má větší šanci na léčbu, když se s ním počítá jako s chovným zvířetem. V některých případech valacha utratí, když je jeho užitkovost nejistá.

Je zřejmé, že valach v porovnání s hřebcem vychází vítězně. Kůň - valach neztratí víc, než získá

Malá abeceda chodu koně

 Malá abeceda chodů

Autor:

Anna Ježková

Kůň má tři základní přirozené chody – krok, klus a cval. Některá plemena se vyznačují více chody (tölt, pas) a v určitém chodu mohou vynikat.

Ambladura

je jihoamerické označení pro mimochod, jenž není žádoucí u všech plemen.

Fino, paso fino

je označení pro pomalý, lehký, rytmický mimochod plemene paso fino, které podle typického chodu nese i jméno. Někdy se tento mimochod nazývá též fino fino nebo classic fino. Koně plemene paso fino mají dlouhé zadní nohy, zejména spěnky, a klouby neobyčejně ohebné. Vynikají energickou akcí předních končetin podporovanou silnými zadními končetinami a skloněná záď je přitom držena nízko. Zadní nohy došlapují přesně do stop předních kopyt. Tento hladký mimochod je pro jezdce velmi pohodlný, naprosto bez otřesů. Jezdci, nesoucímu v ruce plnou sklenici vody, při jízdě nevyšplouchne ani kapka. V tomto chodu dosahují koně rychlosti až 21 km za hodinu a udrží jej po dlouhou dobu. Plemeno paso fino pochází z Portorika a zdomácnělo v Kolumbii a Karibiku, v Evropě bylo rozšířeno až v sedmdesátých letech.

Paso corto

je mimochod plemene paso fino, co do rychlosti stejný jako klus, velmi pohodlný pro jízdu na velké vzdálenosti. Někdy bývá tento klusový mimochod nazýván též trocha.

Paso largo

je označení pro prostorný mimochod plemene paso fino, nejrychlejší z těchto "hladkých" mimochodů, rychlost odpovídá cvalu až trysku.

Foxtrott

je typický chod pro missourského mimochodníka, označovaný též jako přerušovaný mimochod. Tento čtyřdobý chod odpovídá mimochodu v klusu s jen malou akcí a je velice hladký, plynulý a jistý, příjemný a pohodlný pro jezdce, jenž může sedět absolutně bez otřesů. Kůň jde energicky rychlým krokem předníma nohama a zadní kopyta koně přitom jen lehce kloužou nad zemí, což vyvolává jen malý pohyb hřbetu, jenž je doprovázen rytmickými kývavými pohyby hlavy a ocasu. Sklouznutí, které směřuje dopředu, zmenšuje otřesy dolních končetin a velmi výrazně tlumí pohyby hřbetu, takže ten zůstává prakticky stále na stejné úrovni. Tento mimochod je využíván při cestování na dlouhé vzdálenosti a koně v něm udrží rychlost až 12 km za hodinu, na kratší vzdálenosti až 16 km v hodině.

Lomený mimochod

je pomalý laterální chod zvaný též cestovní mimochod, při němž zadní nohy výrazně předkračují přední končetiny. Kůň neskáče jako při závodním mimochodu (pas) z obou laterálních končetin na druhou stranu, ale stále udržuje kontakt se zemí. Tím odpovídá lomený mimochod spíše töltu.

Marcha

označuje nadřazený pojem pro laterální chody plemene mangalarga marchador, a to marcha batida a <marcha picada. Oba čtyřdobé chody umožňují koni pohybovat se rychle na velké vzdálenosti. Batida je prostorný chod, při němž nohosled odpovídá töltu a rychlost klusu. Koně jsou vedeni na volné otěži, urazí tak pohodlně velké vzdálenosti, aniž by se unavili. Picada je kratší, výrazný tölt při znatelně větším sebrání. Koně plemene mangalarga marchador neklušou, ale přecházejí z rychlého chodu krokem do plynulého cvalu.

Marcha Trotada

není chod plemene mangalarga marchador, nýbrž brazilského plemene paulista. Jeví se jako čtvrtý chod vedle kroku, klusu a cvalu a jedná se o pohodlný, pro jezdce velmi příjemný pravý klus bez otřesů, s diagonálním nohosledem. Fáze vznosu je přitom obzvláště krátká, zadní kopyto došlapuje přesně do stopy předního kopyta.

Pas (laterální mimochod)

plochý laterální mimochod se současným pohybem přední a zadní končetiny na stejné straně těla. Je přirozeným chodem islandských poníků, kteří dosahují v závodním mimochodu vysoké rychlosti. V pasu nemůže být kůň ježděn v sebrání.

Pasitrote

se nazývá klusový mimochod, jenž je však u většiny jihoamerických plemen koní nežádoucí.

Paso llano

je typický zvláštní laterální mimochod peruánských pasů (paso peruano), tzv.nejhladší mimochod. Tento jedinečný a dokonalý mimochod je vysoce ceněn a je vyžadován na přehlídkách a zkouškách hřebců tohoto plemene. Koně se pohybují s výměnnou akcí předních končetin podporovanou svalnatou zádí, kterou drží nízko u země. Akce předních končetin je typická vysokým zvedáním kolen a přehnaně otáčivým pohybem během současné energické práce zadních končetin. Zadní kopyta předkračují stopy předních kopyt. Nárazy a pohyby jsou vypruženy hřbetem a zádí a jezdec vnímá jen hladký, nerušený pohyb. Jezdí se v mírném tempu a v přirozeném sebrání. Podle rychlosti a pohodlného sedu se rozlišuje tento mimochod na měkký paso llano gateado, sebraný paso llano picado a rychlý, dobře slyšitelný paso llano golpeado. Peruánský paso má velkou výdrž a je schopen v pohodlném mimochodu vytrvale udržet úžasnou průměrnou rychlost 17,5 km za hodinu i na obtížném terénu.

Rack

je označení pro čtyřdobý rychlý, razantní mimochod amerického jezdeckého koně (American Saddlebred či též Kentucky Saddler). V tomto strhujícím a nejrychlejším pohybu vpřed jsou koně plemene American Saddleberd předváděni na velkolepých show, které se v USA pořádají především pro toto plemeno. Při závodním mimochodu dokazují koně enormní prostornost pohybu směrem vzhůru a dopředu.

Running Walk

je v zesíleném tempu provedená verze výše představeného mimochodu flat foot walk. Může být vystupňován až do závodního tempa. Akce předních končetin vychází z "rolování" ramen směrem dopředu.

Slow Gait

označuje pomalý mimochod amerického jezdeckého koně (American Saddlebred). Tento čtyřdobý vypjatý chod s pravidelným "pauzováním" před každým došlápnutím je sebraný a jezdí se podle amerického pojetí: kůň vykazuje vysoké napřímení a pohyby jsou silně akcentované. K podtržení tohoto pohybu slouží také dlouhá, přerostlá kopyta s těžkými podkovami.

Stepping Pace

je označení rozšířené v Severní Americe pro pomalý, vznosný laterální mimochod. Nazývá se tak rovněž i laterální mimochod (pas) bez fáze vznosu.

Termino

(či ze španělštiny příležitostně též bracero) je název pro některá plemena koní, která se vyznačují vrozeným volným kruhovým vykopáváním předních končtin z ramen směrem dopředu, což má za následek mimořádné zmírnění otřesů v sedle.

Tölt

je velmi rychlý čtyřdobý krok. Když se mimochod "zlomí" a kůň začne našlapovat nohama nikoli současně, nýbrž postupně jednou po druhé, vzniká chod, který má ve světě různá označení. V Evropě se vžil pod islandským názvem tölt, neboť je vrozeným chodem islandského pony. Má stejný nohosled jako krok, tj. pravá zadní, pravá přední, levá zadní, levá přední. Koně mohou v töltu dosahovat rychlosti jako ve cvalu. Pro jezdce je tölt příjemný, pro koně je však delší pohyb v töltu velmi namáhavý.

Walk

je typický chod tennesseeského mimochodníka. Nohosled při tomto chodu je stejný jako v kroku, ale tempo se vyrovná klusu. Kůň může plynule vystupňovat rychlost z normálního pomalého kroku flat foot walk až do rychlého chodu zavného running walk. Oba kroky jsou čtyřdobé, hladké, záď je skloněná a hlava koně se pohybuje v souladu s pohyby těla. Při walku dopadají kopyta koně na zem odděleně v pravidelných intervalech (levá přední, pravá zadní, pravá přední, levá zadní) a zadní nohy došlapují před stopy předních kopyt. Walk je pro jezdce nadmíru pohodlný a koně jsou v něm schopni dosáhnout značné vzdálenosti, aniž by byly nohy zatěžovány. Tyto chody jsou zděděné, je jisté, že se je žádné jiné plemeno nedokáže naučit.

Flat foot walk

je označení pro typický lomený mimochod missourského mimochodníka (Missouri Foxtrotting Horse) nebo tennesseského mimochodníka (Tennessee Walking Horse). V pracovním tempu se zvedají současně tři kopyta. Tento pohyb bývá doprovázen rytmickým kýváním hlavy (tzv. nodding) a vlnivým pohybem zdviženého ocasu (tzv. bobbing). Walk je čtyřtakt, jemuž odpovídá nohosled při kroku. Zadní končetiny přitom dalece předkračují stopy předních kopyt.

Running walk

neboli rychlý krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti 9-14 km v hodině, a to na značné vzdálenosti. Na kratší trati může walker urazit až ohromujících 24 km za hodinu. Při tomto chodu dopadají přední nohy na zem přesně před protější diagonální zadní nohu, kdežto zadní dopadá před přední asi o 15 – 35 cm. Výsledkem je pozoruhodně hladký, klouzavý pohyb, doprovázený rytmickým houpáním uší a typickým pokyvováním hlavou a v nejvyšší rychlosti i cvakáním zuby. V rychlém kroku bývají koně často předváděni na přehlídkách.

Chody pro westernové ježdění

Walk

je klidný, čistý a pravidelný krok. Je to laterální chod: levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední.

Jog

je klidný, uvolněný klus, ve kterém je kůň dostatečně aktivní. Je to diagonální chod: levá zadní současně s pravou přední a následuje pravá zadní současně s levou přední. Během soutěží je povinné jog vysedět.

Trot

je lehký klus v rychlejším tempu, jezdec vysedává.

Lope

je klidný, krátký cval. Nohosled cvalu na pravou nohu je: levá zadní, pravá zadní, pravá přední a levá přední současně, pravá přední,

 vznos. Nohosled cvalu na levou nohu je přesně opačný.

Barevní plnokrevníci

 Barevní plnokrevníci

Catch A Bird

Catch A Bird (http://www.angelfire.com/on3/TrueColoursFarm)

Text:

Tereza Wimmerová

Zdroj:

Jezdectví 11/2003 - Soňa Svobodová

http://www.angelfire.com/on3/TrueColoursFarm

http://www.goldhopefarm.com

V roce 1996 byla v Americké Philadelphii založena farma Goldhope, která se zabývá produkcí koní méně obvyklých barev anglického plnokrevníka a teplokrevných koní (palomino, cremello, buckskin, pinto). Na této farmě se narodil první anglický plnokrevník zbarvení cremello. Hřebec Goldmaker (Glitter Please – Desire for Gold) se narodil v roce 1999 a v jeho původu se vyskytuje nejenom fenomenální hřebec Princequillo, jehož jméno se objevuje v původu mnoha vítězných koní hunter a skokanů hlavně v USA a Kanadě, ale i Blenheim a Polynesian. Goldmaker je zaregistrován v plemenné knize anglického plnokrevníka, ovšem jeho kariéra se netýká rovinových dostihů, nýbrž drezúry a produkce sportovních koní. Goldmaker získal od obou svých rodičů ředící gen Ccr, tudíž díky jeho genotypu CcrCcr může spolehlivě přenášet tuto alelu na své potomstvo.

Cremello je velmi světlá isabela (v genotypu má isabela neboli lidově žluťák pouze jednu ředící alelu, nikoliv dvě), označující se jako pseudoalbín. Pseudoalbín proto, že se nejdná o pravého albína, neboť jedinci zbarvení cremello mají světlou kůži, krémovou srst a převážně modré oči, kdežto albíni jsou zcela bez pigmentu a oči mají červené. Pro zbarvení isabela (palomino) je typická světle až tmavě žlutá či ryzá srst se hřívou a ocasem světlejšími než je srst.

Hřebec připouští klisny základních barev, s ryzkami dává hříbata zbarvení palomino, čili isabela, a s hnědkami hříbata se zbarvením buckskin, čili světlý plavák. Toto zbarvení se dědí se 100% spolehlivostí. Tento hřebec je v produkci líbivě zbarvených koní díky svým genetickým dispozicím velmi oblíbený.

Goldmakerův pravý bratr Dream in Gold je palomino a potvrzuje po otci zděděné kvality v drezurních soutěžích. Dalším výjimečně zbarveným plnokrevníkem je Bright White (Roanoke – Artic Squaw), 1998, registrovaný jako white. Tento kůň nese ve svém genotypu lokus W, který způsobuje bílou barvu srsti. Na rozdíl od běloušů se tito jedinci rodí bílí, mají růžovou kůži a oči tmavě hnědé. Alela W podmiňuje bílou barvu u heterozygotních jedinců (Ww), u dominantních heterozygotů (WW) dochází ke 100% embryonální mortalitě. Toto zbarvení získal po své matce Artic Squaw (Puchilingui – Artic Ella). U ní se toto zbarvení objevilo díky otci Puchilingui, který je registrován jako bay sabino overo, čili hnědý strakoš.

Na dostihových drahách běhají především hnědáci a ryzáci, bělouši už nejsou výjimkou, vraník je spíše vzácností. Ale můžeme se někdy na dostizích setkat s albínem, žluťákem či snad pseudoalbínem? Budou tato zbarvení pro chovatele atraktivní? Jak je známo, výkonnost koně zbarvení neovlivňuje, a není tedy vyloučeno, že se v budoucnu něčeho takového dočkáme.

A nyní se ještě podíváme na některé zajímavě zbarvené koně z farmy True Colours Farm, která se také zabývá chovem zajímavě zbarvených plnokrevníků:

Catch a Bird

Velmi neobvykle zbarvený "žíhaný" plnokrevný hřebeček (Noble Bijou – Showy Countess).

Will Spy Now

Skvělá plnokrevná klisna, narozena 1991 (Well Selected – Spy Gail). Hnědka s velice neobvyklými puntíky po celém těle.

Allamystique

Narozen 2001, plnokrevný hřebeček (Aidrie Apache – Ms Dubious) , pravý bratr Silver Mystique. V současné době běhá a vyhrává na tratích.

Patchen Beauty

Celá bílá (albino) plnokrevná klisna po Hatched Man z Precious Beauty. 

Byla úspěšným dostihovým koněm.

Zebry: Pruhovaní koně 

Zebra Grévyho

Zdroje informací:

Zvířata celého světa 2 - Jiří Volf

Historie, aneb kde se rozešly cesty koní a zeber a jak to bylo dál:

Bezprostředním předkem zeber (Hippotigris) byl drobný pruhovaný koník Hipparion žijící v třetihorách. Z Ameriky - své původní domoviny - přešel asi před pěti miliony let pevninským mostem do Asie a odtud se rozšířil i do Evropy a Afriky. Našlo se mnoho kosterních nálezů, což dokazuje, že ve své době byl velmi rozšířený. Zatímco jinde vyhynul, v Africe dosáhl koncem třetihor velkého rozšíření a postupně i dalšího rozvoje.

Pro kulturní národy starověku byla zebra ještě většinou neznámým zvířetem, neboť již tehdy žila v těžko přístupných stepích jižní a východní části Afriky. V literatuře se o ní prvně zmiňuje starořímský spisovatel Dio Cassius. Ve 4. století n.l. vzpomíná Philostorgius ve svém díle o "divokých oslech, kteří jsou velmi vysocí a zdobeni neobyčejně pestrou srstí, v níž se střídají bílé a černé pruhy táhnoucí se od hřbetu přes boky na břicho". Dobře znali zebru středověcí arabští spisovatelé, i když nežila v jejich vlasti a zprávy o ní získávali převážně od cestovatelů a obchodníků. Evropané dosáhli základních znalostí o zebrách až s rozvojem námořnictví na počátku novověku.

Jaké zebry známe?

Zebra Grévyho

Zebra Grévyho je ze všech největší, dospělá může měřit až 160 cm v kohoutku. Má také ze všech zeber nejsevernější rozšíření. Obývá křovinaté oblasti Etiopie, Somálska a jižního Súdánu. Nápadné je její husté, úzké pruhování, zřetelně vyznačené i na končetinách až po kopyta. Jen na krku jsou pruhy širší. Zatímco břicho a kořen ocasu pruhování postrádají, na ostatním těle tmavá barva pruhů převládá nad světlou barvou podkladu. Grévyho zebry se také vyznačují neobyčejně dlouhými, na konci lžicovitě zaoblenými ušními boltci, které připomínají boltce oslů. Také hlas u těchto zeber není, jako u ostatních zeber, řehtání, ale známé oslí hýkání. Zajímavá jsou hříbata: hříva jim narůstá po celé délce hřbetu až po kořen ocasu. Grévyho zebra byla popsána ze všech zeber nejpozději, až roku 1882, a to podle zvířete, které zaslal habešský císař Manelik tehdejšímu francouzskému prezidentu Grévymu.

Zebra obecná (Equus zebra zebra)

Zebra obecná je ze všech nejmenší, neboť dospělá dorůstá sotva 125 cm v kohoutku. Jejím domovem jsou hory nejjižnějšího cípu Afriky - Kapska. V porovnání s Grévyho zebrou, přes nápadný rozdíl ve velikosti a vzdálenosti míst výskytu, má podobné pruhování - husté a na celém trupu rovnoběžně probíhající od hřbetu na břicho. Také končetiny jsou hustě pruhovaný až nad kopyta. Na zadní kýtě dosahují pruhy neobyčejné šíře, zatímco na břiše se téměř zcela ztrácejí. Uši mají tvar více oslí než koňský. Na hrdle je vytvořen kožní lalok. Obecné zebry nikdy netvořily početná stáda a s kolonizací Jižní Afriky jejich počet rychle klesal, až jim nakonec hrozilo úplné vyhubení. V roce 1931 žilo jen 27 těchto zvířat a ani dnes jich není o mnoho více.

Zebra Hartmannova (Equus zebra hartmannae)

Je také velmi vzácná. Patří do blízkého příbuzenstva obecné zebry, ale je o něco větší, pruhování má poněkud užší a řídší a podkladovou plochu o poznání tmavší. Velmi nápadný je hrdelní kožní lalok. Zebra Hartmannova je rozšířena severozápadně od území obývaného zebrami obecnými. Jako samostatnou rasu ji popsal až na samém konci 19. století zoolog Matschies.

Zebra Böhmova (Equus burchelli böhmi)

Obývá široké území od Rudolfova jezera na severu po řeku Zambezi na jihu, od Tanganického jezera na západě až po pobřeží Indického oceánu na východě. Přes různé odchylky zachovává v celé oblasti rozšíření svoji typickou kresbu srsti - černé pruhy, které se pravidelně střídají s bílým podkladem, končetiny jsou pruhované až po kopyta. Nad černou tlamou bývá zřetelně vyvinuta hnědá nosní skvrna. Tato zebra dostala jméno po mladém badateli Böhmovi, který zemřel ve východní Africe při výzkumu tamní zvěře na sklonku 19. století. Böhmova zebra bývá nejčastěji ze všech chována v zajetí - je to díky jejímu rozšíření a vlídné povaze.

Zebra Chapmannova (Equus burchelli chapmanni)

Velikostí se neliší od Böhmovy, má ale mezi širokými černými pruhy vyznačeny ještě tmavohnědé mezipásy. Pruhování končetin dosahuje sice téměř až nad kopyta, pruhy jsou ale úzké a zejména u jedinců z jižní oblasti rozšíření málo výrazné a kolem holeně neuzavřené. Bílá základní barva srsti dospělých zvířat má žlutohnědý odstín. Chapmanovu zebru můžeme poměrně často vidět v evropských zoologických zahradách. Při vhodném ošetřování se, podobně jako Böhmova zebra, i pravidelně rozmnožuje a s Böhmovou také snadno kříží. Obě rasy se dobře přizpůsobují našim povětrnostním podmínkám: ačkoliv pocházejí z tropického pásma, mohou se silná a zdravá, silná zvířata bez úhony chovat po celou zimu venku.

Zebra Damarská (Equus burchelli antiquorum)

U zebry damarské je pruhování ještě více potlačeno. Zejména páskování na zadních kýtách je jakoby vybledlé, celkově značně splývá s nahnědlou barvou podkladu a na spodní části končetin více méně mizí. Na hrudníku nacházíme vedle tmavých pruhů i hnědavé mezi pruhy. Tato zebra dostala jméno podle středu svého rozšíření - Damarska v jihozápadní Africe. Mimo to žije ještě v jižní Angole a západním Bečuánsku. Ve své domovině je vzácnější než obě předchozí rasy.

Zebra Burchellova (Equus burchelli burchelli)

Na malém území v Bečuánsku, jižně od oblasti rozšíření damarské zebry, žila její blízká příbuzná zebra Burchellova. Vyznačovala se tím, že již téměř ztratila páskování za zádi a její končetiny zůstaly, až na jeden či dva nepatrné proužky, úplně bílé. Základní bílé zbarvení mělo červenavě žlutý odstín. Ještě v 70. a 80. letech 19. století se tyto zebry nezřídka dovážely do evropských ZOO, kde vynikaly svým nezkrotným temperamentem. Ve volné přírodě byly vyhubeny počátkem 20. století a poslední zebra v zajetí uhynula v hamburské ZOO roku 1911.

Kvaga (Equus quagga)

Podobný osud jako zebru Burchellovu potkal i kvagu. Bylo to zvíře, které svým zbarvením činilo výjimku mezi ostatním příbuzenstvem. Pruhy, výrazný znak zeber, se u kvagy zachovaly jen na hlavě, krku a přední části hřbetu. Ostatní tělo bylo pokryto hnědou srstí se žlutým nádechem, nohy pak byly téměř bílé. Rozhodně nedělala kvaga na pozorovatele tak pěkný dojem jako cele pruhované zebry a neodborník mohl být snadno uveden v pochybnost, nejde-li o křížence mezi zebrou a koněm. Ještě počátkem 19. století žil kvaga ve velikých stádech na stepích jižně od horního toku řeky Orange. Jihoafričtí Búrové v přesvědčení, že všechno nekřesťanské, tedy i zvířata, jim musí sloužit, bez milosti po stovkách a tisících stříleli tyto kopytníky. Maso pojídali, kůže vydělávali nebo z nich jednoduše šili pytle na obilí. Ani rodilí Evropané nezůstali v nesmyslném vybíjení kvag pozadu. Například v 60. letech 19. století byl na počest vévody z Coburgu-Gothy uspořádán hon, na němž padlo přes 6000 kvag, Burchellových zeber a různých antilop. Během několika desítek let z nepřehledných stád kvag zbyly jen trosky. Poslední kvaga ve volné přírodě byla zastřelena roku 1878, v zajetí poslední uhynula 12. srpna 1883 v amsterdamské ZOO. K úplnému vyhubení těhto zeber došlo tak rychle a neočekávaně, že zoologové neměli ani možnost pokusit se o jejich záchranu chovem v zajetí. A tak jedinou památkou na kvagy jsou dnes tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek...

Historie chovu koní u nás

Historie chovu koní u nás 

Zdroje informací:

Chov koní v Československu - Jaromír Dušek a kolektiv

Počátky chovu v našich zemích - starověk:

U východních Slovanů má chov koní dlouholetou a bohatou tradici. Některé slovanské národy žily kočovně a jejich obydlím se staly vozy. Muži byli vynikající jezdci a většinu života trávili v sedle koně. Koně, které chovali ve stádech, se stali i zdrojem masa a z mléka klisen se vyráběl kumys. Chutnost kumysu a jeho nesporné léčivé účinky lidé znali již počátkem středověku.

Důležitost koní pro život Slovanů vyplývá i z nálezů hrobů. Zámožní muži byli pochováni s osobními koňmi i s částí své družiny a s jednou z žen.

Určité zmínky o chovu koní v našich zemích se objevují již při jejich osídlování Slovany v 6.století. Tehdy však nebyli koně využíváni ve vojenství, neboť slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, byli pěšáci. Nebyli bojovníky útočnými, ale spíše obrannými. Avšak již v 7. a 8. století, tedy v hradištní době, kdy území pozdějšího českého státu bylo protkáno řadou opevněných osad - hradišť, nabýval i chov koní na významu. Kůň se stal důležitým dopravním a tažným zvířetem.

Významnou křižovatkou karavanních cest se stala Praha. Po založení Hradu kolem roku 850 pod ním vzniklo velké tržiště. A pro jeho zásobování rozličným zbožím bylo zapotřebí právě koní.

Koně se stávali stále více důležitými v hospodářském vývoji země. Jejich chov se stále rozšiřoval a v 9. století se hojně vyváželi.

Na zvláštním významu nabývali koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty. Pořádané hony a štvanice byly zároveň i přípravou jezdců a koní k bojovým účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech byly mimořádné.

Na postupném hospodářském rozmachu se podílel i chov koní zajišťujících dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se neustále zvyšoval, a to vše podmiňovalo výměnu kulturních poznatků i materiální růst. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl v chovu koní, kteří dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také bezpečnost cestování, zajištěnou ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na koních, zvláště na nebezpečných úsecích těchto cest. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu se koně též dováželi. Zvláště koně těžšího typu pro potřeby rytířské jízdy, jejíž význam se postupně zvyšoval.

Koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli jak typu mongolského, tak typu koní tarpanovitých, nordických rozšiřovat se začal i chov koní západních, jejichž omezený dovoz byl zaznamenán již v době Sámovy říše v 7. století.

Výška koní v kohoutku se pohybovala v rozmezí 120 - 150 cm. Největší počet dosahoval výšky 138 cm. Koně byli zařazováni do výcviku ve věku 4 popř. 5 let. Koně přepravovali v tahu jen malé náklady, neboť postroj byl velmi jednoduchý a cesty byly většinou ve špatném stavu. Koni byl totiž na krk navlečen měkký kožený pás, který byl upevněn na určitou formu obřišníku. Do vozu byli přiřazeni jen koně u oje. I když vynález chomoutu se datuje do prvních století středověku, bylo jeho užití zavedeno v našich zemích až teprve ve 12. století. Ke zvyšování zemědělské výroby přispělo i využívání záhorového pluhu, umožňujícího hlubší orbu. V té době se rozšířilo též podkovářství. Avšak význam koní v zemědělství byl všeobecně malý, a to jak u nás, tak v ostatních zemích.

Koně rytířů - středověk:

V době začínajícího rytířství a změnou funkčního využití koní ve vojsku se postupně měnily požadavky na typ koní. Hlavně se zvyšovaly nároky na jejich mohutnost. Tím se začala uplatňovat různá plemena koní západního typu. Stěhováním národů došlo též k velmi významnému křížení, a to koní patřících do mongolské plemenné skupiny s koňmi východními nebo západními.

Ve středověku byly koně pro potřebu válečnou, turnajovou, ceremoniální a dopravní a dělili se na tyto typy: válečný (bojový, bitevní) oř, parádní kůň pro ceremoniální účely, klepper (kůň pracovní) a dále pak soumar (tím mohl být i klepper). Kromě těchto typů koní to byli ještě koně jednostranné výkonnosti, a to tažní, avšak i tito koně, pokud působili v zemědělství, museli být v případě potřeby použitelní pod sedlo. Podle určitého plemenářského zákona z 11. století tvořilo chovné stádo 12 klisen a 1 plemenný hřebec, to byl základ pro dodržování plemenářských opatření.

K chovu koní se zřizovaly četné hřebčíny, většinou poblíž hradních sídel. Dobře organizované hřebčíny řádu německých rytířů byly již centrálně řízeny, takže dosahovaly velmi dobrých chovatelských výsledků. Mimořádná pozornost byla věnována výběru plemeníků. Tyto hřebčíny byly rozsáhlé, s počtem 50 - 200 klisen. zajímavé je, že chovem koní se zabývaly i kláštery. Zřizování církevních hřebčínů přiřazených do klášterů vyplývalo z jejich potřeb, motivovaných obranyschopností, potřebou koní v dopravě a v zemědělství. Kláštery totiž obdělávaly rozsáhlé plochy zemědělské půdy. I při velkém počtu hřebčínů však zůstával chov koní stále rozdrobený.

Užitkový typ koní byl motivován i jejich využitím v lovectví. Ať to byly hony nebo štvanice, byli v nich koně nezbytní. K honům se vybírali jen koně s vysokým stupněm výcviku, rychlí a konstitučně tvrdí. Honů a štvanic se zúčastňovaly i ženy. Jezdily zpočátku ve stejném sedu jako muži, boční sed se začal používat nejdříve u dam vysokých společenských kruhů, a to až ve 14. a 15. století (i když dámské sedlo bylo známo již mnohem dříve a pak upadlo v zapomnění). Do Anglie zavedla tento sed královna Anna, dcera Karla IV. a Elišky Pomořanské. Zlepšení sedla konstrukcí opěrky ve tvaru U pro pravou nohu se připisuje Kateřině Medicejské (1519 - 1589), ženě francouzského panovníka Jindřicha II. V takovémto sedu nahrazovala jezdkyně pobídky udělované pravou holení bičíkem. Ovládání koně v dámských sedlech bylo mnohem náročnější, přesto však jezdkyně v takovém sedu dosahovaly znamenitých jezdeckých výkonů.

Vzhledem k nárokům na výkonnost koní byl jejich výcvik mimořádně náročný. Výcvikové pomůcky byly převážně silové, i to však potvrzuje vysokou adaptabilitu tehdy chovaných koní, kteří i při své velké hmotnosti vynikali dobrou mechanikou pohybu a jezditelností. Ke zlepšení jezditelnosti byly chladnokrevné klisny i kříženy, a to hřebci orientálními. Udržení hmotnosti bylo však rozhodující.

Další typ koně byl specifikován pro vojenskou potřebu a pro turnaje. Právě turnaje byly prostředkem ke zvyšování výkonnosti a udržení bojové pohotovosti rytířských jízd. Používali se jen hřebci, ojediněle snad valaši. Těmto koním se říkalo koně váleční nebo bojoví. Byli to koně mohutní, na pochodech však rytíři jezdili na koních lehčích, pohyblivých. Poněvadž denní pochody byly dlouhé, záleželo velmi na vlastnostech koně, z nichž velmi důležitá byla elastičnost chodu. Tu měli právě mimochodníci, kteří byli tehdy velmi ceněni. Koně s takovými vlastnostmi byli vybíráni i jako koně služební, a to pro podstatně příjemnější jízdu úředníků, kteří vykonávali inspekční cesty přirozeně na koních.

K nesení nákladů se používali ve většině evropských států koně, na jihu osli, muli a mezci. Nosní koně museli být klidní, pokud možno menší, avšak kompaktní, s širším hřbetem a dobrými, zdravými končetinami.

Pro využití v chovu se vybírali hřebci, kteří svou výkonnost prokázali např. v turnajích a ve válečných akcích. Výběr plemeníků byl záležitostí majitele chovu. U klisen se pravděpodobně výkonnost neprověřila vůbec - tato zásada trvala až do 19. století.

Ve šlechtění koní docházelo v různých oblastech postupně k vývoji místních rázů, které formovaly přírodní podmínky, takže i při importu nakoupených jedinců cizích plemen do odlišných podmínek v nich dokázalo po několika generacích k tvarové i typové proměnlivosti. K tomu však přispívaly i snahy po křížení, ke kterému bylo vždy k dispozici dost koní ukořistěných při válečných taženích cizích vojsk.

Jak velká poptávka byla po těžkých koních, můžeme nejlépe posoudit z cenové relace koní lehkých a těžkých plemen, která dosahovala poměru 1:8. Za těžkého chladnokrevného hřebce se například platil obnos 50 marek stříbra, což byla cena zemědělské usedlosti. Hmotnost koně byla stále více zdůrazňována i proto, že při bojové technice bylo rozhodující, aby jízda prorazila formace nepřítele a jeho vojsko rozřízla na dvě části. Síla útoku a úspěchu tedy spočívala ve velikosti a mohutnosti koní. Po prolomení silou se boj měnil v souboje jednotlivých dvojic a v nich nabývaly na značném významu přiježděnost koně, jeho charakter, rychlost a prakticky konstituční komplexe. Při těchto bojových akcích absolvovali koně vlastně všechny druhy chodů a figur, proslulých později ve vysoké španělské škole.

Rytířské turnaje byly tehdy velmi významnými výkonnostními zkouškami a pro zvelebování chovu ve středověku měly značný význam. Rytíři za svou bojovou zdatnost sklízeli společenské úspěchy a získávali hodnotné ceny. Kvalitativní vlastnosti jejich koní musely být vynikající. Jejich výkonnost v těchto soubojích je pro nás dnes nepředstavitelná. Ještě v druhé polovině 16. století se v dochované dokumentaci oceňuje neobyčejná pohyblivost mohutných rytířských koní, jejich obrovská síla a ojedinělá výkonnost, a to jak rychlostní, tak vytrvalostní, který byla zkoušena na vzdálenost 12400 m. Avšak kromě těchto vlastností rytířské koně měli neobyčejné vlohy ke skákání. V těchto záznamech se uvádí, že "mnoho koní 10 až 12 skoků absolvovalo po sobě a tak vysokých, že to bylo k neuvěření".

Turnaje byly pořádány v celé Evropě. Nejproslulejší byly však v německých státech a v kultivovanější formě ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. V našich zemích zavedl turnaje v plném rozsahu podle německého vzoru král Václav I. Značně je podporoval Přemysl Otakar II. Obdobně za jeho syna Václava II. byly pořádány velké turnaje s více než tisíci účastníky. Zvlášť velký turnaj byl pořádán při jeho korunovaci.

Za vlády Jana Lucemburského rytířské zábavy v našich zemích triumfovaly. Jan Lucemburský chtěl povznést rytířský život v Čechách a hodlal v Praze vybudovat velké kolbiště k pořádání největších turnajů v Evropě. Král Jan Lucemburský je považován za předního rytíře tehdejší doby. Jeden z jím pořádaných turnajů však pro něj skončil neslavně: V roce 1321 uspořádal velkolepý turnaj pro zahraniční i domácí šlechtu na dnešním Staroměstském náměstí. Král se jej zúčastnil ve zvlášť nákladném brnění. I když byl velice zkušeným turnajovým zápasníkem, spadl na turnaji z koně a by koňmi tak pošlapán a pokopán, že jej těžce zraněného odnesli z kolbiště.

Staletá sláva turnajů koncem středověku však pomalu uhasínala. Vývoj lidské společnosti posouvá do výrazného popředí vlna renesance a probouzí lidstvo ze středověké letargie. I kůň se objevuje v nové funkci...

Nová úloha koní - novověk:

V nastávajícím novověku dochází k urychlenému rozvoji palných zbraní. Tato skutečnost výrazně změnila techniku válek a strukturu vojsk. Rytířská jízda tak pozbyla na významu a nová kavalérie se stala pohyblivější. Způsob boje vyžadoval u koní jejich vysokou výkonnost a pohotovost v reakcích na pomůcky jezdce v individuálních soubojích. Těmto požadavkům velmi vyhovovali koně španělští, a to svou adaptabilitou a schopností vrcholných výkonů. Vynikali však i exteriérem pro zvyšující se nároky při ceremoniálním využití. Chov španělských koní tedy pronikl i do našich zemí. Intenzívní vývoz koní ze Španělska byl zvláště do Itálie a do všech zemí západní Evropy. A tak i v krvi dnes proslulých německých plemen, který se proslavila v současné době ve sportu, koluje krev těchto španělských předků. Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ. Španělské předky mají i četná plemena chovaná na americkém kontinentu, neboť španělským kolonizátorům mnozí koně utekli a na rozsáhlých prériích či pampách se rozmnožili v obrovská stáda. Byli to tedy koně zdivočelí, nikoliv divocí.

Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Iberského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem (1579) a o rok mladší hřebčín v Lipici (1580). Dlouho přetrvával proslulý dánský hřebčín ve Frederiksborgu (1563). Do našich zemí však byli španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. Jejich dovoz podporoval zvláště arcivévoda Maxmilián II. Jemu se nesprávně připisuje založení kladrubského hřebčína v roce 1562 - tehdy začal dovoz španělských koní do zemí rakouského císařství. Jejich chov se u nás rychle rozšiřoval, zvláště v sídlech vysoké šlechty.

Poněvadž se požadavky na výkonnost stále zvyšovaly a jezdecké umění se stávalo v tehdy vládnoucí společenské třídě nutností, vznikaly samostatné jezdecké školy, z nichž četné se světově proslavily. Ty měly však v dané době prvky bojové a teprve později zde vznikly základy drezúry. Ta se do dnešní doby předvádí ve španělské jezdecké škole ve Vídni, v které jsou používáni lipicáni, potomci slavných španělských koní.

V nastávajícím novověku se začala postupně věnovat určitá pozornost i tzv. zemskému chovu, a tím se z dřívější pestré krevní struktury začaly vytvářet domácí rázy. Zvláště ve východních Čechách, kde převládal teplokrevný kůň, to byli proslulí hospodářští koně chrudimští a v jižních Čechách zase tažní koně netoličtí. Ti měli větší podíl krve koní západního typu, jak můžeme posoudit i z typů "husitských koní". Krev západních koní, specificky norických, sem byla importována "solnou vltavskou stezkou".

Po třicetiletých válkách však nastal úpadek zemského chovu koní, jak o tom svědčí spis Jana Viléma ze Šternberka z roku 1662. V té době si někteří chovatelé již začínají uvědomovat význam biologické hodnoty domácích plemen a prostředí, neboť poznávají, že největších úspěchů dosahují ty chovy, které stavějí právě na domácím chovném materiálu. Tento poznatek se začal uplatňovat i v ostatních zemích. A tak např. na úspěchu norického chovu se značně podílela arcibiskupská solnohradská správa, neboť různými nařízeními a opatřeními vydávanými již od roku 1560 a zařízením vlastního hřebčína Ries (1576) položila základy k proslavenému chovu, který měl význam i pro chov koní v našich zemích.

Značné škody utrpěl náš chov v třicetileté válce, v které se značná část válečných akcí odehrávala právě v českých zemích.

V 17. a 18. století se velmi uplatnili těžší koně italsko-španělského původu - koně starokladrubští, kteří nabyli velké obliby jako reprezentační karosiéři v tahu těžkých kočárů a byli vyhledáváni pro potřeby ceremoniálu. U koní pro ceremoniál byly současně vznášeny požadavky na jejich zbarvení, a tak vznikaly chovy s kuriózním zbarvením. Oblíbeni byli např. koně hermelíni (skvrnití bělouši), kteří se do střední Evropy dováželi ze Španěl.

Zatímco hřebčíny šlechty měly velmi dobrou úroveň, zemský chov byl stále v převážném útlumu. Proto četná chovatelská opatření z tereziánské doby směřovala právě k zlepšování zemského chovu, který byl producentem koní pro vojenské účely, a to bylo právě hlavním posláním.

Koně se přirozeně používali i v poštovnictví. Začátek moderní pošty spadá do XVI. století zavedením pravidelných spojů Vídeň - Brusel.

V 18. století se však začala měnit struktura plemen koní, tak jak ji vyžadoval rozvíjející se průmysl v manufakturách. Rozhodující se stala rychlost v dopravě a využití tažné síly. Španělští koně tedy postupně ztráceli na významu a prosazovali se koně anglických plemen.

K podpoře chovu koní nařídil r. 1736 císař Karel VI. určité opatření, aby se tak zlepšila neutěšená situace v produkci koní, zaviněná dlouhými válkami. Proto císař zakázal vývoz koní a zemským stavům nařídil věnovat větší péči rozvoji chovu a využívat dobré hřebce a klisny k plemenitbě. Další pokrok v chovu koní byl zaznamenán za vlády Marie Terezie, která rovněž jako její otec Karel VI. zajišťovala potřebu koní pro vojsko různými opatřeními. Byly to předpisy z roku 1755 o dosažení remontů, z roku 1756 o zlepšení chovu koní, z roku 1763 patent k zavedení jednotného vedení chovu koní. Říše byla rozdělena na menší chovatelské oblasti, byl nařízen soupis hřebců, kteří měli výšku v kohoutku nejméně 16 pěstí (168 cm) a byli bez dědičných vad. Klisny vybrané do chovu byly označeny ožehy a rovněž tak uznaná hříbata do věku 3 let (zneužití ožehů bylo velmi trestné). V následujícím roce 1764 vydala císařovna další nařízení o zřizování erárních hřebčinců, o bezplatném zapouštění klisen, o volném prodeji koní atd.

K podpoře domácího chovu byly zvýšeny ceny remont, a tím byl snížen jejich dovoz z Holštýnska. Rovněž Josef II. pokračoval ve zvelebovacích akcích. Opatřením z roku 1780 zlepšil chov koní a jeho organizaci, zřizoval zemské hřebčince, vydal nařízení o připouštění hřebců, zřídil zvěrolékařskou školu, vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání odborných hippologických publikací atd. Značným pokrokem bylo zřízení státních hřebčích stanic s bezplatným připuštěním. Dekretem ze 17. ledna 1782 "bylo dáno poučení" o podmínkách pro uznání plemeníků a způsobilosti klisen k připouštění Cirkulářem z 27. května 1795 bylo určeno označování výžehů pro registraci plemeníků.

Avšak i přes tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel.

Představy o rozmístění plemenných hřebců na různé velkostatky za předpokladu, že by je též zakoupily, se nesplnily, a tak pokynů vojenské rady byli na rozhraní 18. a 19. století vykupováním vhodní plemenní hřebci a přidělováni na hřebčí císařské stanice, umístěné v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. Rovněž narůstal počet hřebčích stanic a na zlomu obou století jich bylo již 136 s celkovým počtem 549 plemeníků. Na významu nabyly svody klisen, jejich oceňování a chovatelské prémie.

Koncem 18. století se v Evropě neustále zvyšovala poptávka po koních, a to i k tažným účelům (v dopravě, v průmyslu, v přístavech, v dolech atd.), a tak vznikla četná plemena, plemenné rázy atd. Rovněž požadavky vojenské správy přispívaly k rozšíření chovu koní. K jeho zvelebení byla proto provedena řada plemenářských opatření, byly zakládány četné, převážně vojenské hřebčince apod. Avšak význam koně v zemědělství byl neustále druhořadý. Zemědělští koně byli převážně menší, nedostatečně vyvinutí, což vyplývalo z přežívající úrovně zemědělství za feudálního systému. Pouze v přímořských oblastech s dostatkem pastvin byl vývin zemědělských koní uspokojivý. A tak mělo-li zemědělství stačit rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné zvyšovat i v zemědělství produktivitu práce. Ta byla do značné míry podmiňována výkonnou tažnou silou, kterou byl právě kůň. A tak již v první polovině 19. století nastává značný rozmach jeho chovu. Ke zlepšení přispělo organizování plemenitby, zavedení plemenných knih, pořádání výstav aj. Poněvadž úroveň chovu koní zvyšovala intenzitu hospodaření a produktivitu práce, vydobyl si i hospodářský kůň přednostní postavení mezi domácími zvířaty.

Využití koní ve vojsku kulminovalo koncem 19. století, zatímco po první světové válce se význam hiposložek snížil na minimum. Stojí však za zmínku, že ještě v první světové válce bylo využito 1,5 miliónu koní, z nichž bylo usmrceno 60%. Poslední velká jezdecká bitva byla svedena v první světové válce v roce 1915.

V roce 1872 bylo vyhověno požadavkům zemědělců na větší rámec koní. Počínaje rokem 1869 - vytvořením dualismu - dodávaly hřebce do českých zemí hřebčíny v Radovci a v Piberu. Avšak ani tyto hřebčíny nesplnily požadavky zemědělství na hřebce většího rámce a mohutnosti. Ve snaze o zesílení plemeníků se začal počet orientálních plemeníků a rovněž tak příliš lehkých ušlechtilých anglických polokrevníků snižovat. V důsledku těchto opatření byli dováženi anglonormani z Francie a na významu začal nabývat chov chladnokrevníků. K udržení typů koní koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí: I - oblast no

Původ koní - závěr

 

Původ koní 3b. část

 

Původ koní 3.část

 

Původ koní 2b.část

 

Původ koní 2.část

 

Původ koní

 

Secretariat 

(30.3.1970 - 4.10.1989)

Bold Ruler

(1954 - ?) Somethingroyal

(1952 - ?)

Nasrullah

(1940 - ?) Miss Disco

(1944 - ?) Princequillo

(1940 - ?) Imperatrice

(1938 - ?)

Nearco Mumtaz Begum Discovery Outdone Prince Rose Cosquilla Caruso Cinquepace

Zdroje informací:

Časopis Jezdectví 1/1995 - Jiří Plaček

Příběh:

Mohutný ryzák, přezdívaný důvěrně Big Red, se stal počátkem sedmdesátých let ve Spojených státech doslova národním hrdinou a jeho skvělé výkony na dostihové dráze nechávaly Američanům alespoň na okamžik zapomenout na válku ve Vietnamu a Watergate.

Secretarietova kariéra začala symbolicky 4. července, tedy na Den nezávislosti, nejsvátečnější z amerických svátků. Po výborné dvouleté kariéře se stal prvním vítězem trojkoruny od roku 1948 a v prvním ročníku Marlboro Cupu utvořil světový rekord na 1800 metrů. Jeho starty byly více než pouhými vítězstvími, byly ukázkou fantastické síly a dokonalosti, neviděné nikdy předtím ani potom. Debaty o tom, zda byl Secretariat lepší než Man O´War ve třicátých letech, nebo Seattle Slew v letech sedmdesátých, budou vedeny i nadále, ale v očích drtivé většiny dostihových odborníků i fanoušků zůstane Secretariat nejlepším dostihovým koněm všech dob.

Secretariatova životní pouť započala 30. března 1970 na Meadow Farm rodiny Cheneryových ve Virginii. Christopher Chenery byl v té době již velmi těžce nemocen a starost o každodenní chod farmy spočívala na jeho dceři Helen, všeobecně známé jako Penny. Štěstí při ní rozhodně stálo - v roce 1969 prohrála los s Ogdenem Phippsem a výsledek spojení jeho plemeníka Bold Rulera s její klisnou Somethingroyal mu musela přenechat. Následující rok měla tedy automaticky právo prvního výběru a Secretariat byl její! Hřebeček byl krásný již jako hříbě: "Byl tak hezký, že jsem vůbec nevěřila, že by mohl být tak dobrý", řekla později Penny. "Nevěděla jsem, že v něm něco je, až do jeho prvního dostihu, který - nevyhrál". Ve svém životním debutu totiž Secretariat skončil až čtvrtý, což byl, jak se později ukázalo, jeho nejhorší životní výsledek. V dostihu nezvítězivší kůň jménem Quebec po startu vybočil vlevo a zmáčkl všechny koně včetně Secretariata. Učeň Paul Feleciano ho musel vzít zpátky a srovnat ho. Když se hřebec v rovině konečně rozešel, neměl u bariéry dostatek místa a musel se spokojit jen se čtvrtou příčkou. Trenér Secretariata Lucien Laurin byl bez sebe vzteky. Penny vzpomíná: "Odkopl židli přes celou lóži a vykřikl - Zatraceně, ten kůň neměl prohrát! Tehdy jsem si uvědomila, že Lucien si od něj hodně slibuje."

Neúspěšný první start nechal Secretariat rychle za sebou a hned napodruhé vyhrál o šest délek v Aqueductu. Potom odcestoval do lázeňského letoviska Saratogy na každoroční letní prestižní meeting. Nejprve lehce vyhrál menší dostih a potom ho Laurin poslal na start Sanford Stakes. V tréninku před dostihem zaběhl Secretariat kilometr za 59 sekund, přesto však nebyl favoritem. Tato role připadla neporaženému Linda´s Chiefovi, který se však nezmohl na vážnější odpor a odešel poražen Secretariatem o tři délky. O dva týdny později v Hopeful Stakes byl hřebec ještě lepší. Po 400 metrech 1300 metrů dlouhého dostihu byl poslední z devíti, potom ho ale žokej Ron Turcotte vytáhl ven a Secretariat poprvé předvedl tu fantastickou akceleraci, při které se zdálo, že každou chvíli musí vzlétnout. Zbytek jeho dvouleté kariéry byl jen formalitou. Velký ryzák vyhrál postupně Futurity Stakes, Champagne Stakes (pro poškození druhého v cíli byl diskvalifikován), Laurel Futurity a Garden State Stakes. Po sezóně byl zvolen americkým Koněm roku, což se žádnému dvouletému předtím ani potom nepodařilo.

Jeho dvouletá kariéra, jakkoli vynikající, však byla jen jakousi předehrou k tomu, co Secretariat předvedl jako tříletý. Ron Turcotte k tomu poznamenává: "Jako dvouletý ještě neuměl Secretariat své tělo pořádně použít, teprve ve třech letech dostala jeho akce ten správný šmrnc". Secretariat přezimoval na Floridě a po krátkém odpočinku zahájil přípravu na klasické dostihy příští sezóny. V té době také zemřel Christopher Chenery a aby mohla zaplatit vysokou dědickou daň a daň z nemovitosti, musela Penny část Secretariata prodat. Secretariat byl rozdělen na 32 podílů po 190 000 dolarech, které byly během čtyř dnů pryč. Celková utržená suma - 6 080 000 dolarů - byla tehdy rekordní. Secretariat měl tedy jiné majitele, ale on sám se nijak nezměnil. Dále udivoval svou mimořádnou chutí pracovat a pracovat.

Jeho prvním dostihem roku byly Bay Shore Stakes v Aqueductu a poslední rychlá práce na 600 metrů v čase 32,6 sekundy naznačovala, že je ve vynikající formě. V dostihu ho sice dostal jezdec trochu do problémů, když se s ním nechal zavřít na bariéře, na poslední chvíli se však potřebný prostor našel a Secretariat vyhrál o tři délky v čase 1:23,2 na 1400 metrů. Mezi Bay Shore a dalším startem, Gotham Stakes, absolvoval hřebec dva galopy. Nejprve míli za 1:35,6 a potom čtyři dny před dostihem kilometr za 1:03. To nebylo na jeho poměry nic moc a přes tři délkové vítězství v Gotham v traťovém rekordu 1:33,5 na 1600 metrů poznamenal Turcotte po dostihu, že se mu nelíbilo, jak Secretariat dýchal. Obavy jezdce se potvrdily - před Wood Memoriál Stakes šel Secretariat velice slabou míli za 1:42,4 a v dostihu samotném byl až třetí, čtyři délky za vítězným Angel Lightem. Navíc mu v den dostihu zjistili absces v hubě.

Do Kentucky Derby již mnoho času nezbývalo, a tak tým kolem Secretariata dělal co mohl. Absces konečně praskl týden před Derby a Secretariat začal zase dobře pracovat. Čtyři dny před nejdůležitějším dostihem své kariéry prolétl kilometr v Churchill Downs za 58,6 sekundy. Pochybnosti o jeho schopnosti vyhrát derby však přesto přetrvávaly, i když bylo nyní nad slunce jasnější, že hřebec v dostizích věrně odráží své tréninkové časy. První květnovou sobotu se v Churchill Downs shromáždilo velké množství diváků a Secretariat se jim odvděčil vynikajícím výkonem. Postupně stupňoval tempo, každou čtyřstovku zaběhl rychleji než tu předchozí a v čase 1:59,4 protnul vítězně cílovou pásku. Jeho čas dosud nebyl překonán.

Druhým dostihem americké trojkoruny jsou Preakness Stakes na závodišti Pimlico v Baltimore. Dobrou pohodu předvedl Secretariat rychlou prací na 1000 metrů v čase 57,4 a v dostihu samém si počínal naprosto suverénně. Když se tempo na špičce trochu zpomalilo, pobídl Turcotte trochu Secretariata a jeho akcelerace vzala všem dech. Hřebec minul všechny soupeře jako by stáli a zvítězil, stejně jako v Derby, o 2 1/2 délky před Shamem. Čas 1:53,4 by opět nejrychlejší v historii dostihu, byť oficiálně bylo neměřeno o sekundu víc. Jak ukázala nesčetná pozdější přeměřování, je neoficiální čas správný.

Dva traťové rekordy v rozpětí dvou týdnů nezanechaly na hřebci sebemenší následky. Týden před Belmont Stakes absolvoval Secretariat mílový galop, jehož mezičasy doslova vyrážejí dech. Posuďte sami: 23,8 - 47,0 - 1:11,0 - 1:34,8! Posledním doladěním formy byla osmistovka za 46,6 ve středu před sobotním dostihem. Secretariat byl připraven na svůj životní výkon. Po startu se rozešel rychleji než dříve a Turcotte s ním byl ve vedení již v první zatáčce. První tři mezičasy (23,4 - 46,2 - 1:09,8) naznačovaly spíše dostih na 1200 metrů, ne na dvojnásobnou vzdálenost, ale Secretariat cválal dál bez viditelné námahy. Míli protnul v čase 1:34,9, 2000 metrů za 1:59,0 a v cíli mu naměřili fantastických 2:24,0, dodnes traťový rekord. Ještě více ohromující byl náskok, s jakým Secretariat zvítězil. Jednatřicet délek dávalo vzpomenout na prastaré anglické rčení "Eclipse první, zbytek nikde". Trojkoruna a pozice nejlepšího koně všech dob byly definitivně jeho.

Po všech úspěších jara se léto Secretariatovi příliš nepovedlo. V Saratoze onemocněl a ve Whitney Handicapu prohrál jen s průměrným Onionem. Jeho podzimním vrcholem měl být první ročník Marlboro Handicapu na 1800 metrů a velice dlouho byl jeho start na vážkách. Po třech nevýrazných galopech se vše mělo rozhodnout v poslední práci před dostihem. Secretariat konečně našel sám sebe a časoměřiči mu na 1200 metrů naměřili 1:08,8. V Marlboro Cupu tedy startoval a své soupeře v čele s nejlepším starším koněm a svým stájovým druhem Riva Ridgem doslova smetl za 1:45,4, což byl nový světový rekord. Po tomto dostihu byl Secretariat připravován na dostihy na trávě. Na poslední chvíli však musel zaskočit za Riva Ridge ve Woodward Stakes a nedostatek kvalitní práce na písku se projevil. Hřebec skončil o 4 1/2 délky druhý a po dostihu podle Turcotta "funěl jako pupkatý bankéř, který jde pozdě do práce." O pouhých šest dní později již bylo všechno jinak. Tisíc metrů za 56,8 dávalo tušit výjimečnou formu. V Man O´War Stakes byl Secretariat opět vynikající. Nejlepšího trávového koně, Tentama, pokořil o pět délek a časem 2:24,8 utvořil další rekord dráhy. Poslední Secretariatův start v životě se odehrál v kanadském Torontu. V Canadian International nestartoval nikdo, kdo by ho mohl vážněji ohrozit, a tak se stal dostih Secretariatovou exhibicí. Hřebec vyhrál o 6 1/2 délky a dva týdny po dostihu byl odvezen na kentuckou Claiborne Farm, kde ho čekala kariéra plemeníka.

S jeho dostihovými schopnostmi, vynikajícím původem i exteriérem byl přímo předurčen pro plemenické úspěchy. Avšak očekávání všech bylo tak velké, že prakticky jakýkoliv výsledek, kromě produkce dalších Secretariatů, musel být zklamáním. Koně, který by se alespoň blížil jeho kvalitám, Secretariat nikdy nedal, přesto však najdeme v jeho produkci amerického Koně roku Lady´s Secret a dvojnásobného klasického vítěze Risen Stara. Velice dobře se v chovu uplatňují Secretariatovy dcery, hlavně ve spojení s hřebci linie Northern Dancer. Za všechny uveďme alespoň Secreta, Chief´s Crowna a polobratry Summer Squala a A P Indyho.

Přestože Secretariat již nežije - v roce 1989 musel být utracen pro schvácení kopyt na všech čtyřech končetinách - zůstává vzpomínka na něj živá v srdcích všech, kteří měli štěstí vidět některá z jeho skvělých vítězství nebo ho navštívili v jeho hřebčinském působišti. Secretariat byl na světě prostě jenom jeden.

Některé Secretariatovy starty:

Rok 1972

1. místo - Sanford Stakes

1. místo - Hopeful Stakes

1. místo - Belmont Futurity

1. místo - Laurel Futurity

1. místo - Garden Stake Stakes

2. místo - Champagne Stakes (diskvalifikován z 1. místa)

Rok 1973

1. místo - Kentucky Derby (nový traťový rekord)

1. místo - Preakness Stakes (nový traťový rekord)

1. místo - Belmont Stakes (nový světový rekord na písku)

1. místo - Bay Shore Stakes

1. místo - Gotham Stakes (vyrovnání traťového rekordu)

1. místo - Arlington Invitational

1. místo - Marlboro Cup (nový světový rekord)

1. místo - Man o' War Stakes

1. místo - Canadian International

2. místo - Woodward Stakes

2. místo - Whitney Stakes

3. místo - Wood Memorial

Sunday Silent 

Uveřejněno s laskavým svolením p. Václava Prokůpka

Převzato z časopisu Já mám koně... (leden/2005)

Příběh:

Změnil novodobé dostihové dějiny Ameriky, přestože: "Tomu koni nikdo nevěřil!"

O toho koně - umíněného smolaře jménem Sunday Silence neměl nikdo zájem. Zatímco jiný kůň jménem Easy Goer byl aristokrat vyšlechtěný pro velká vítězství. Osud tomu chtěl, že se měli utkat na významném dostihu Kentucky Derby. Když se dražitel naposledy zeptal, kdo dá víc za Sunday Silence, dav v Hollywood Parku napjatě ztichl. Na vyvýšeném pódiu neklidně přešlapoval černý plnokrevník s klikatou bílou lysinkou na čele. Ticho narušilo jen odkašlávání několika diváků. Dražitelovo kladívko a hříbě odvedli z dražebního pódia. Jeho majitel Arthur Hancock stanovil minimální cenu na padesát tisíc dolarů, ale nabídky se zastavily na dvaatřiceti tisících. Byl březen roku 1988 a černé hříbě jménem Sunday Silence právě prohrálo podruhé - poprvé se neprodalo v Kentucky a nyní na nejvýznamnější kalifornské aukci plnokrevníků. Když Hancock zaváděl hřebečka do přepravního boxu, aby ho odvezl zpátky do Kentucky, vrtěl zkormouceně hlavou. Řidič náklaďáku pak dostal cestou domů infarkt a skutálel se i s vozem z texaské silnice. Místní veterinář koníka posešíval a za dva týdny ho poslal domů.

Nedlouho poté hříbě poprvé uviděl Charles Edward Whittingham. Ve svých pětasedmdesáti letech byl nestorem amerických trenérů plnokrevníků. V jeho osobnosti se spojoval drsný venkovan s okouzlujícím a moudrým pánem. Dostihové koně začal trénovat v době hospodářské krize, kdy třetí místo v závodě vynášelo tak na to, aby si člověk mohl nacpat břicho fazolemi nebo si dát kousek másla na bramborovou kaši. Whittingham buď musel vyhrát, nebo by hladověl. A tak vyhrával! Z tohoto období si odnesl neochvějnou zásadu, že práce je vždy na prvním místě a vše ostatní musí jít stranou. "Se spaním se toho moc nenadělá," řekl jednou, když ve čtyři ráno dorazil na dráhu, aby začal svůj pracovní den. Když hřebce Sundayho Silence nikdo nekoupil, Hancock nabídl poloviční podíl na tomto koni svému dlouholetému příteli Whittinghamovi za pětadvacet tisíc. Whittingham si s ním plácl, i když vlastně kupoval zajíce v pytli. A když teď konečně koně uviděl, nadšeně zrovna nevypadal. Sunday Silence hleděl na svět se vzpurností mladistvého delikventa. Při chůzi mu hlezna, protáhlé klouby tvořící spodní část zadních nohou, skoro drhla o sebe. Zadek měl málo osvalený a hrudník sice hluboký, ale úzký. Whittingham usilovně přemýšlel, co hezkého by o něm mohl říct. "Víš, někdy tě kůň překvapí," prohodil.

Sunday Silence se záhy začal připravovat na dráhu dostihového závodníka. Od počátku byl svéhlavý a odmítal se podřídit - v boxu i na dráze byl plný elánu. Každé ráno za svítání, kdy Whittinghamovi koně čekali, až je vypustí do výběhu, tohle hříbě poskakovalo a vzpínalo se na zadní. Ve čtyřicetihlavém stádě se pro ostatní stal hrozbou, dokonce přímo nebezpečím. Vypadalo to, jako by se vynořil z časů, kdy se na koně ještě pořádaly štvanice a jejich životní cesty byly vedeny jen strachem a hladem. Sundayho zajížděla žokejka Pam Mabesová. Snažila se řídit se Whittinghamovým předepsaným postupem: krok, pak klus a nakonec cval. Hřebci to ale připadalo příliš sešňerované. Místo kroku poskakoval a vyhazoval. Mabesová se ho snažila zvládnout, až na ni Whittingham zakříčel: "Povol mu!" V tu chvíli Sunday Silence vyražel a zanechal své slušně vychované kolegy ze stájí za sebou v oblaku prachu. "Charlie, víš určitě, že na toho koně nechceš posadit někoho jiného?" zkusila trenéra přemluvit Pam Mabesová a dodala: "Abych řekla pravdu, trochu se bojím."

"Ne, holka, jezdíš ho dobře," usmál se Whittingham koutky úst. Mabesová brzy zjistila, že všechno jde, pokud je Sunday Silence neustále v pohybu. Nedokázal stát úplně klidně. Chtěl prostě běžet - jak nejrychleji to svedl. Čím víc dřel, tím líp se choval. Když mu Mabesová přitáhla otěže, aby ho přibrzdila, sklonil hlavu mezi přední nohy a zarazil tak prudce, až jezdkyně málem vyletěla ze sedla. "Sunday, přestaň!" křičela na něho každou chvíli. Brzy se po farmě začalo hřebci říkat "Sunday Přestaň".

Celý ten čas se Whittingham snažil v tom darebákovi probudit dostihového koně. Po šesti desítkách let mezi plnokrevníky dokázal v Sunday Silence i přes jeho tělesné nedostatky nebo psychickou nezralost rozpoznat skryté možnosti. Začal mu dopřávat trochu víc prostoru. Připomínal svým lidem, aby ke koni přistupovali trpělivě, vlídně, ale důsledně. Dřív než Sunday Silence poprvé najel na start, se na opačném konci země, na východním pobřeží, objevilo statné hříbě s kaštanově hnědou srstí a vyhrálo dva významnější dostihy v newyorském Belmont Parku. Všem kolem připadal jako budoucí dostihová jednička a jednali s ním jako s králem. Jmenoval se Easy Goer a koncem roku 1988 se stal horkým favoritem na Kentucky Derby 1989.

Sunday Silence na západním pobřeží byl v té době sotva maličkou jiskřičkou na radaru. Prohrál první dostih, vyhrál další a při posledním startu v roce 1988 doběhl druhý. Nedostal se do novinových titulků ani nezískal klub fanoušků, ale Whittinghamovi to stačilo. Příští rok nechal 2. března za sebou šest bezvýrazných soupeřů a vyhrál svůj první dostih nové sezóny. Po dalším vítězství dostal Hancock množství nabídek, aby prodal svůj podíl. "Co myslíš, že mám dělat, Charlie?" zeptal se partnera. "Dělej, co uznáš za vhodné," odpověděl Whittingham a nezapomněl připomenout: "Tomu koni se může stát cokoliv. Koně jsou jako čerstvé jahody - můžou se do rána zkazit."

Osmého dubna 1989 otřásly americkým dostihovým sportem v rozmezí půldruhé hodiny dvě bomby. V 16.15 na dostihové dráze Aqueduct na Long Islandu porazil Easy Goer na hlavu své soupeře v Gotham Stakes. Doběhl o třináct délek před druhým koněm a jeho čas byl jen o zlomek horší než letitý americký rekord na jednu míli (1600 metrů). Easy Goer se ještě nestačil uklidnit v boxu, když o čtyři a půl tisíce kilometrů na západ dotančil Sunday Silence do sedliště na Santa Anita Derby. Když se jeden reportér Whittinghama, co říká Easy Goerovu vítězství, trenér se vyjádřil uznale. Pak ale dodal: "Když jsem si to naposled měřil, Kentucky Derby dělá míli a čtvrt (2000 metrů)."

Dvacet minut nato zvítězil Sunday Silence v Santa Anita Derby o jedenáct délek a navíc zaběhl 1800 metrů s lehkostí, která byla před Kentucky Derby víc než slibná. Po mnoha letech měly americké dostihy najednou dva velké rivaly: Sundayho na západním pobřeží a Easy Goera na východním. Nikdo si nedokázal vybavit derby, do jehož startu zbýval necelý měsíc, v němž by byly sympatie fanoušků rozděleny podle zeměpisné polohy. Když Sunday Silence a chvíli po něm Easy Goer dorazili do Churchill Downs nedaleko kentuckého Louisvillu, začalo intenzivní přetřásání jejich rozdílností. Zatímco Easy Goer byl sošný krasavec, Sunday Silence byl okouzlující darebák. Zmohutněl mu hrudník i svalstvo a jako doplněk ke své výšce si vypěstoval sebevědomou chůzi. Ale dostihové stránky novin hlasitě vychvalovali Easy Goera s modrou krví a vytrubovaly jaho nadcházející korunovaci jako nástupce legendárního Secretariata.

Arthur Hancock mezitím dostával bezpočet nabídek, aby prodal část podílu. "Jeden chlápek ode mne chce koupit čtvrtinu za půl milionu dolarů," vykládal Whittinghamovi, který mu odpověděl bez váhání. "Já nic neprodám." Ale Hancockovi nešly myšlenky na výhodný obchod z hlavy. V den, kdy se měla zveřejnit startovní listina, pozoroval Sundayho při tréninku na půl míle. I přesto, že drobně pršelo a bylo chladno, přišlo se na souboj Sundayho Silence a Easy Goera 6. května 1989 v Kentucky Derby podívat 123 tisíc lidí! Slavní a bohatí ve vznešených výšinách milionářské lóže i obyčejní fandové přeplňující obrovskou tribunu závodiště očekávali epochální dostih. Také předpokládali, že Easy Goer zvítězí. Značnou část z třiceti milionů dolarů vsazených na derby upsali sázkaři po celých USA právě na aristokratickou hlavu Easy Goera. Na první pohled ten poměr sázek zněl logicky. Easy Goer působil na svůj věk dospěle. Při každém vítězství si získával stále větší počet příznivců elegancí pohybu s neúprosně rychlým závěrem.

Nad Sundaym naproti tomu visel stále otazník. Je po pouhých šesti dostizích zkušený, aby se mohl Easy Goerovi postavit? Bude s to zachovat klid v téhle kentucké vřavě, která dokáže rozhodit i toho nejklidnějšího dostihového koně? Černý hřebeček si zvědavě prohlížel okolí, když ho podkoní Charles Clay vedl do sedliště. Sundaymu vřela krev, ale navenek byl klidný. Při zkušebním cvalu ztratil ztratil jeden z koní podkovu a závod byl o devět minut zdržen. Dokáže si Sunday Silence poradit s nečekanou nečinností? Přestože žokej Pat Valenzuela na chvíli sesedl, Sunday Silence stál klidně jako starý profík, soustředěný na nadcházející závod. V 17.42 konečně pole patnácti tříletků vyrazilo ze startovacích boxů. Čekalo se, že Sunday Silence poběží v počátečních fázích dostihu před Easy Goerem. A skutečně se na špici, v těsném závěsu za vodiči, prořítil kolem tribuny do prvního oblouku a na dlouhou protilehlou rovinku. Easy Goer si šetřil síly na finiš a cválal uprostřed stáda. Když se první koně přiblížili k poslednímu oblouku a do cíle zbývalo ještě asi půl míle (800 metrů), Easy Goer začal svého soka dohánět. Pat Day, kentucký idol žokejů na Goerově hřbetě, znal závodiště Churchill Downs jako svoje boty. Pohybem otěží naznačil hřebci, aby přidal. V Sundaym však náhle zajiskřila skrytá energie, hřebec prudce vyrazil a zvýšil náskok o několik metrů. Easy Goera to nevyvedlo z míry, bušil kopyty do blátivé hlíny a Day nespouštěl z očí černý ocas hřebce před sebou.

Poslední čtvrt míle (400 metrů) Kentuckého derby tvoří rovinka, která poskytuje koním poctivou šanci vyhrát dostih, pokud na to stačí. Sunday Silence pořád vedl o tři délky - možná o osm metrů. Tento rozdíl však Easy Goer mohl dohnat několika skoky.

Pak natal podivný tanec. Sundayho vylekal křik diváků a vyděsil Valenzeulův bič. Kůň vybočil doleva, pak doprava a znovu doleva. Whittingham marně křičel z tribuny na Valenzuelu, ať zastrčí bič a ovládá ho rukama. Vypadalo to jako skutečná noční můra. Už se zdálo, že Sunday Silence dostih vyhrál, a teď najednou to vypadalo, že svou šanci zahodí.

Day Strhl Easy Goera doleva a jel na doraz, zatímco se před ním Valenzuela pořád snažil Sundayho srovnat. Do cíle zbývalo 140 metrů a Goerovi fanoušci si mysleli, že ještě mají naději. Ale pak už koně jako blesk proletěli cílem. Sunday Silence stále ještě kličkoval, proběhl však kolem bílých sloupků o dvě a půl délky před soupeřem.

Rozzářený žokej Valenzuela zastavil Sundayho a zamířil k padoku pro vítěze, zatímco Whittingham se ocitl v obležení příbuzných a přátel. Pořadatel přehodil vítězi přes šíji tradiční přikrývku zdobenou rudými růžemi. Whittingham i Hancock chvíli spokojeně pozorovali Sundayho. Vždyť tenhle jejich nevychovaný darebák, kterého nikdo nechtěl koupit, právě vyhrál ten nejdůležitější dostih.

Sunday Silence a Easy Goer se do konce své dostihové kariéry utkali ještě třikrát. Nejprve Sunday Silence těsně porazil Easy Goera při Preakness Stakes v Baltimoru. Pak zase vzal Easy Goer Sundaymu naději na Trojkorunu a vyhrál newyorské Belmont Stakes. Naposledy se utkali 4. listopadu 1989 v nejvýše dotovaném závodě světa, Breeder´s Cup Classic o tři miliony dolarů. Sázející opět dávali přednost Easy Goerovi. A Sunday Silence ho naposled a definitivně porazil.

Od roku 1995 byl Sunday Silence nejdůležitějším plemenným hřebcem v Japonsku. Působil v hřebčíně Shadai Stallion Station na japonském ostrově Hokkaido. Roku 2001 připustil 221 klisen. V červnu 2002 začal mít zdravotní problémy, dostal infekci do nohy, překonal i srdeční selhání. Infekce nakonec hřebce udolala, a tak byl 19. srpna 2002 ve věku 16 let uspán.

Sunday Silencovy starty:

Dvouletý (1988):

2. místo - Maiden Race

1. místo - Maiden Race (o 10 délek)

1. místo - Champion Plate (Nový Zéland)

Tříletý (1989):

1. místo - $32,000 Allowance Race (o 4 1/2 délky)

1. místo - San Felipe Handicap (G2)(o 1 3/4 délky)

1. místo - Santa Anita Derby (G1) (o 11 délek)

1. místo - Kentucky Derby (G1)(o 2 1/2 délky před Easy Goerem)

1. místo - Preakness Stakes (G1)(o nos s Easy Goerem)

2. místo - Belmont Stakes (G1)(s Easy Goerem)

2. místo - Swaps Stakes (G2)

1. místo - Super Derby (G1)(o 6 délek)

1. místo - Breeders Cup Classic (G1) (o krk před Easy Goerem)

Čtyřletý (1990)

1. místo - Californian

 Stakes (G1) (o 1 délku)

2. místo - Hollywood Gold Cup (G1)